Reportáž psaná v peleríně, Praha, 1.11. 2001

   Utéct se tomu nedalo, člověk by se bez jejího absolvování nemohl stát studentem - ano, mediálně proslavená imatrikulace Literární Akademie. Říjen utekl jako splašený kůň a náhle to bylo tu - přišel čas se chopit modré "peleríny" a "biretu" s červeným štítkem.

   Sraz, stanovený výkonným ředitelem Krištofem na 15.45, jsem stihl celkem bez problému - slavnostní oděv uložen v igelitové tašce, nijak neladící s mým jinak zánovním a elegantním oblečením, přiblížil jsem se pln nervozity a obav k bývalému ÚKDŽ, místu to zejména prvních tanečních. Dnes došlo i na mne... hned u vchodu setkání s pokuřujícími partičkami známých studentů (dnes večer spíše spolutrpitelů), mladší ročníky si užívaly poslední cigarety, jelikož tabákový dech na rodiče dýchati, o malér si koledovati... a jak známo, rodiče se měli dostavit v hojném počtu. Ostřílení repetenti, otužilí jinými školami různých typů, však stále zůstávali v klidu a rozvážně se odebrali o patro výše, k šatnám. Šlo rovnou do tuhého! Na všech stranách peleríny opouštěly úkryty a byly neobratně nasazovány na těla poněkud uměle se usmívajících studentů - věru se nenašel nikdo až na adeptky modelingu, kdo by se v tom kusu látky cítil jistý. A další ranou pod pás nemalému množství imatrikulantů byl fakt, že jim dosud nebyly předány birety. To se mě naštěstí netýkalo, pečlivě k hrudi tisknoucí červený biret potící se dlaní, vystoupal jsem ještě jedno patro.

   Krištof vypadal energicky a poměrně klidně, i přesto jsem se mu však uctivě klidil z cesty, kdykoliv procházel šrumcem mládeže blízko mojí osůbky. Nácvik jsme začali ve čtyři tím, že nás vedoucí studijního oddělení nahnala na schody vedoucí k balkónům a začala rozdělovat podle abecedy a oborů do čtyř skupin, ty vytvořily dvě předlouhé řady - "vlevo" a "vpravo". Kupodivu se to obešlo bez větších zmatků, přestože jména zpočátku byla slyšet méně než slabě. Dvě řady pak volným krokem vešly do sálu, usadily se na rudě polstrované židle a začala další fáze.

   Ta s ukázala být mírně komplikovanější pro naše chápání. První, testující (anebo testovaní?) studenti poukázali na základní slabá místa (nepodávejme ruku rektorovi, dokud nám jí nenabídne sám), vše si vyzkoušela i studentka, t. č. s nohou v sádře - zvládla bez problému, snad nic nás nemohlo zastavit... až na birety, které dorazily v dostačujícím počtu, ovšem... modré. Výkonný ředitel tento fakt anoncoval slovy "mám pro vás jednu zprávu dobrou a jednu špatnou". Měli jste vidět ty pokoutné snahy vlastníků modrých biretů o směnu se šťastnějšími, rudou obdarovanými kolegy (s červenou nás bylo asi 10)! Nechyběli ani nabídky žen na, povězme, vstřícnost vůči pánským potřebám... snad rozumíte :-)... ne, nevzal jsem to :-)

   Z nácviku k baru a rychle se občerstvit, nervozita valem stoupala. Leckdo si poručil tvrdý alkohol a nejen jednou, na kuráž. Jiní zase netrpělivě očekávali rodiče a blízké, kteří se kupodivu začali scházet již o půl sedmé. Nebozí účastníci se zběžně pozdravili s dorazivšími stoupenci a zástupci svých rodů a klanů, nechali si pochválit vzhled a místy i seznámili rodiče a přátele s kolem okounícími kolegy. Tak hodně štěstí na pódiu!

   Přesně za 5 minut šest jsme byli zahnáni na startovní schodiště a s řemeslnou rychlostí zaujali místa. Nechali nás čekat asi 15 minut v příšerném horku, které způsobily zejména nám pánům saka v kombinaci s těžkou látkou pelerín... jako ve snu jsme pak vstoupili do plného sálu, šmejdivými pohledy v davu nalezli blízké a pokusili se na ně usmát, že vše zvládáme. Další děj se mi slévá - povstávání, naslouchání hudbě a projevům, posedávání a mžouravé pohledy do objektivů fotoaparátů a kamery... blýskání fotoaparátů, zaměřených na jednu nejmenovanou Missku, t.č. také studentku-novicku... prohlížení si představitelů školy, jejich oděvů a zejména čepic... tleskání... text akademického slibu a první nebozí studenti, zvedající se vstříc pozornosti celého sálu... řada se ke mně nezvratně blíží, ještě tenhle a jdu já... čekání na moje jméno s pohledem upřeným do parket... klidný kráčím k rektorovi, ale něco je špatně, podivně se na mne směje a něco mi ukazuje, jako kdybych měl zastavit... asi jdu příliš rychle... podávám si ruce s vedením, Krištof pronese nějakou vtipnou poznámku, ale já jí nevnímám - řekl jsem zatraceně vůbec "slibuji"?... podepisování do knihy, nevím kam a nakonec se třesoucí rukou podepisuji jako hlupák s příjmením na prvním místě... ulička slávy, když kráčím čelem k publiku zcela osamělý, tak sám...

   A pak jsem venku, šílený dav a nikoho nemohu najít, všude pohyb, jedni chtějí tam a druzí zase zpátky, birety smíchané s rodiči a přáteli, lehké polibky na tvářích... ještě mě někdo fotí a konečně se setkávám s mými blízkými. Čekáme na opadnutí fronty na šatnu, odcházíme vyprázdněnou budovou, ale nejdu domů... končím v hospodě s pár spolutrpiteli.

   Pak se spolu bavíme, jako kdyby jsme studia právě skončili a neměli se nikdy vidět, jako kdyby něco skončilo... a je to hloupost, protože uběhl jediný měsíc. Ale všichni to tak unisono cítíme a nevíme proč. Možná tím cennější je vědomí, že TO nekončí, nýbrž začíná.

   Takže toto je akademická půda a my na ní vstupujeme...