Přednášky v kině Sigma - radost se vzdělávat :-)

   To místo mě vzrušuje... má několik výhod. Předně je hned naproti samoobsluze a bar "U Tonyho" je také hned za rohem, takže občanská vybavenost okolí je na více než dobré úrovni :-) Nejsou příliš řídké odchody celých skupin studentů, kteří namlsaní jdou na obídek. Ovšem, nejprve je nutné si nějaký ten chutný pokrm zasloužit.
   Uvážlivě tuto středu doražím až na Evropskou literaturu, kterou přednáší dr. Svatoň. Je po poledni a studentů doráží hojný počet, tlachají a povykují, což se sálem kina výrazně nese. Nikdo tedy nejprve neregistruje, jak dr. Svatoň tichým hlasem říká, "...vítám vás na dnešní přednášce". Spolužačka nazývaná technickým termínem "Diblík" stojí svou líbeznou zadnicí opřena o sedačku za sebou a pojídá v klidu banán, což kontrastuje s pedagogem, hovořícím několik metrů za jejími zády. Jiná kolegyně, také poněkud ignorující dění dole, nahlas prohlašuje "... to je svině, já si chci zajet za kamarádkou" - asi mluví o nějakém pedagogovi, který jí výukou komplikuje plány :-) Obě dámy i všichni ostatní však již reagují a v sále nastává ticho, narušované pouze hlasem přednášejícího.
   Silné reflektory mi již svítí do očí a nabývám pocitu, jako kdybych koukal do reaktoru jaderné elektrárny Temelín :-) raději je nezavírám, protože jinak před očima vidím podivné obrazce. Měkká sedačka uspává, dr. Svatoň dole mluví o klasicismu a nějakém Winkelmannovi (snad je to psáno správně). Myšlenky mi utíkají ke zcela přízemním věcem, bloudím očima po hlavách studentů pode mnou, probouzí se ve mně čertík Bertík. Beru do ruky mobilní telefon a pozoruji, jak jeden spolužák pode mnou předvádí ukázkový zvrat hlavou vzad, bezvládná mozkovna mu týlem padá na opěradlo sedačky. Pro něj již přednáška ztratila edukativní význam, napadá mě.
   Píšu SMS spolužačce, sedící na druhé straně kina. Hemží se lascivními výrazy a poznámkami :-) Se zájmem se dívám na reakci adresátky, řehtá se jako jako kůň a já také. Dr. Svatoň dole zatím dole klasifikuje starověké sochy do čtyř kategorií. Nevraživě se dívám opět po reflektorech, které mi s neutuchajícím elánem poškozují sítnici očí. Dívám se na hodinky, čas se šíleně vleče. Posílám jednu zprávu za druhou. Nadšení mi típne sdělení adresátky, že "už nemám kredit" :-)
   Avšak pozor! Přichází akční vsuvka. Pedagog se ptá publika (cca 40 kusů, odhadl bych), zdali může jmenovat nějakou klacisistní budovu v Praze. Ticho, úsměvy, rozpaky. Zase nám ukazuje, jací jsme nevzdělaní tupci ze soukromé školy, říká někdo z klubka repetentů vzadu :-) Odpověď je obtížná v tom, že je jich v Praze velmi málo. Nějaký intelektuál se však rozpomene a tichým hlasem ze šesté řady sděluje svou odpověď- Stavovské divadlo. Svatoň ho neslyší a tak svižným krokem (který leckoho překvapí) popoběhne po schodech nahoru až k dotyčnému. Jako kolektiv jsme zabodovali, odpověď byla správná! Další otázku, týkající se nějakého českého básníka, již s přehledem řeší ve jménu nás všech jedna studentka z "poetického" semináře TP.
   Z předsálí se ozývá hlasitý hovor, dveře se nezavírají. Postarší dáma, střežící prostory kina za naší přítomnosti, zejména zákaz kouření, se baví s jakýmsi mužem v montérkách. "Máte program na tenhle měsíc?" donese se k nám jasně. Hm, jsme přece v kině. Oslovená se rozjíždí a hned nabízí několik žhavých tipů, na co jít s manželkou.
   Další přednáška jest Morfologie. Rektorka Brabcová to rozjíždí ve velkém, až jsou z toho někteří studenti zoufalí. Probírá přídavná jména neboli adjektiva, vše dělí na několik částí a každou část rozdělí ještě na několik podsoučástí, které se k naší nelibosti někdy dělí ještě dál. Co to bylo za nápad, aby tato přednáška trvala pouze 45 minut? Během mého působení na vysokých školách jsem již zažil leccos, ale tato rychlost již byla málo zvladatelná. Papíry šustí a chvílemi se ozývá kvílení studentů, co nestíhají :-)
   Ve tři hodiny odpoledne intelektuální nášup končí a vycházíme do slunečného dne, mžouráme očima jako sovy. :-)